Ilvermorny

/Název školy byl na Pottermore.com (zde) přeložen jako Koločary. V tomto článku ponecháme původní jméno. Seznam překladů dalších jmen z tohoto příspěvku najdete na konci textu./

Tato velká severoamerická škola kouzel byla založena v sedmnáctém století. Stojí na nejvyšším vrcholku Mount Greylock, skryta před zraky nekouzlící veřejnosti širokou škálou mocných kouzel, která se lidem jeví jako věnec mlžných mraků.

Irské začátky

Isolt Sayre se narodila kolem roku 1603 a své nejranější dětství strávila v údolí Coomloughra v irském hrabství Kerry. Byla potomkem dvou čistokrevných kouzelnických rodů. Její otec, William Sayre, byl přímým potomkem slavné irské čarodějnice Morgany, která na sebe jako zvěromág brala podobu vrány. William dal své dceři přezdívku Morgana, protože už jako malá projevovala náklonnost ke všemu, co bylo součástí přírody. Její rané dětství bylo idylické. Měla milující rodiče, kteří ve skrytosti  pomáhali i mudlovským sousedům a připravovali kouzelné medicíny nejen pro lidi ale i pro dobytek.

Když bylo Isolt pět let, došlo k útoku na její domov a oba její rodiče zahynuli. Isolt před ohněm „zachránila“ Gormlaith Gauntová, sestra její matky, jež se do té doby rodiny stranila. Ta Isolt odvedla do sousedního údolí Coomcallee nebo také „Ježibabí soutěsky“ a tam ji vychovávala.

Jak Isolt rostla, postupně si začala uvědomovat, že její zachránkyně je ve skutečnosti jejím únoscem a vrahem jejích rodičů. Labilní a krutá Gormlaith byla fanatickou zastánkyní čisté krve a věřila, že vstřícnost její sestry vůči mudlovským sousedům uvede její dceru do nebezpečí nečistého sňatku s nečarodějem. Věřila, že jedině uloupením dítěte tomu může zabránit a uvede Isolt na „správnou cestu“. Chtěla ji vychovat v přesvědčení, že jako potomek Morgany a Salazara Zmijozela se smí přátelit jen s čistokrevnými.

Sama sebe postavila Gormlaith do role vzorového modelu, o jakém se domnívala, že Isolt potřebuje, a nutila ji dívat se, když sesílala kletby a čáry na všechno živé, co se dostalo příliš blízko k jejímu domku. Lidé se brzy naučili tomu místu vyhýbat. Kdysi se Isolda s vesničany přátelila, nyní však po ní místní chlapci házeli kamením, když si hrála na zahradě. To byl od té chvíle její jediný kontakt s lidmi s vesnice.

Když Isolt dostala dopis z Bradavic, Gormlaith ji odmítla do školy pustit s tím, že se naučí víc doma, než v té nebezpečně rovnostářské instituci, plné mudlovských šmejdů. Avšak sama Gormlaith Bradavice navštěvovala a hodně toho Isolt o škole řekla, i když se především snažila školu očernit a ostouzet a lamentovala nad tím, že původní záměr Zmijozela udržet čistotu kouzelnictva se nepodařilo naplnit. Ale její neteř, izolovaná a týraná svou napůl šílenou tetou, viděla Bradavice jako ráj a většinu svého dospívání strávila tím, že o nich snila.

Dvanáct let si Gormlaith zajišťovala Isoltinu spolupráci a odloučenost prostřednictvím mocné černé magie. Nakonec mladá žena získala dostatečnou sílu a odvahu k útěku a ukradla tetinu hůlku. Sama totiž nikdy žádnou mít nesměla. Jediná další věc, kterou si vzala s sebou, byla zlatá brož ve tvaru gordického uzlu, která kdysi patřila její matce. Pak opustila zemi.

Ze strachu před Gormlaithinou odplatou a jejími pověstnými stopařskými schopnostmi se nejprve přestěhovala do Anglie, ale Gormlaith jí byla zanedlouho v patách. Proto se Isolt  rozhodla, že se skryje tak, aby ji její adoptivní matka už nikdy nenašla. Ostříhala si vlasy a v přestrojení za mudlovského chlapce jménem Elias Story (Eliáš Příběh) se na palubě lodi Mayflower roku 1620 přeplavila do Nového světa.

Isolt přijela do Ameriky společně s prvními mudlovskými osadníky (mudlové jsou v americké kouzelnické komunitě označováni slovem ‘nečar’, což je zkratka za nečaroděj). Hned po příjezdu zmizela v okolitých horách a své někdejší spolucestující zanechala v přesvědčení, že Elias Story zemřel jako mnoho dalších během následující kruté zimy. Isolt opustila novou kolonii jednak proto, že se stále ještě obávala toho, že by ji i na novém kontinentě Gormlaith mohla vystopovat, a jednak také proto, že během své cesty na palubě Mayflower došla k závěru, že je velmi nepravděpodobné, aby si čarodějnice získala přátele mezi puritány.

Byla teď úplně sama v divoké, neznámé zemi, a pokud jí bylo známo, byla zde jedinou čarodějnicí na stovky, možná tisíce mil. Omezené vzdělání, které jí Gormlaith poskytla, nezahrnovalo žádné informace o indiánských čarodějích. Ale po několikatýdenní samotě v horách se setkala se dvěma kouzelnými tvory, o jejichž existenci  do té doby také neměla ani potuchy.

Zaschoval je noční, v lese žijící přízrak, který se živí humanoidními tvory. Jak již jeho jméno napovídá, dokáže své tělo vytvarovat tak, aby se mohl skrýt téměř za jakoukoli věcí, a tak se dokonale schová jak před lovci, tak před svými oběťmi. Nečarové mají určité tušení o jeho existenci, ale s jeho silou nemohou soupeřit. Šanci přežít jeho útok má pouze čarodějka nebo čaroděj.

Paskřet je také původní americký tvor: je malý, má šedou tvář a dlouhé uši, a je vzdáleně příbuzný s evropskými skřety. Je naprosto nezávislý, lstivý a nemá příliš  v lásce lidi, ať už kouzlící,nebo obyčejné. Vládne svými vlastními mocnými kouzly. K lovu používá smrtelně jedovaté šípy a rád na lidi chystá různé fígle.

Tito dva tvorové se setkali v lesích. Zaschoval, neobvykle veliký a silný, chytil mladého a nezkušeného paskřeta a právě se jej chystal roztrhat, když Isolt seslala kletbu, která jej zahnala na útěk. Nevěděla, že i paskřet je lidem zvlášť nebezpečný, a tak jej zvedla, odnesla do svého provizorního přístřešku a starala se o něj, dokud se neuzdravil. Poté paskřet prohlásil, že nyní je zavázán sloužit jí tak dlouho, dokud nebude mít příležitost jí tento dluh splatit. Považoval však za velké ponížení, že něco dluží mladé čarodějce, která je takový blázen, že cestuje neznámou zemí, kde ji kdykoli mohou napadnout zaschovalové a paskřeti, a tak musela Isolt celé dny poslouchat jeho brblání, zatímco se ploužil za ní jako stín.

Navzdory paskřetově nevděčnosti jej Isolt považovala za zábavného a byla ráda, že jí dělá společnost. Během času se mezi nimi vytvořilo přátelství, téměř ojedinělé v dějinách lidí i paskřetů.

Věrný zákonům svého lidu jí odmítl říct své jméno, a tak mu Isolt říkala ‘William’ po svém otci.

Rohatý had

William začal Isolt seznamovat s kouzelnými tvory, které sám znal. Podnikali spolu výpravy, při nichž pozorovali, jak loví žabohlavý hodag, bojovali s drakovitým snallygasterem (z německého Schneller Geist, rychlý duch) a dívali se, jak si novorozená vampusí koťata za úsvitu hrají.  Nejvíce Isolt fascinoval velký rohatý říční had s drahokamem uprostřed čela, který žil v blízkém potoce. Dokonce i její průvodce paskřet se ho děsil, ale k jeho velkému překvapení se zdálo, že rohatý had má Isolt rád. A ještě víc znepokojivé pro Williama bylo, když Isolt tvrdila, že rozumí tomu, co jí had říká.
Isolt pochopila, že bude lepší nemluvit s Williamem ani o zvláštním pocitu spřízněnosti s rohatým hadem, ani o tom, že jí had něco sděluje. Začala chodit k potoku sama a nikdy paskřetovi neřekla, kde byla. Hadovo poselství bylo stále stejné: ‘Dokud jsem součástí tvé rodiny, tvá rodina je odsouzena k záhubě.’

Isolt neměla žádnou rodinu, nepočítáme-li Gormlaith daleko v Irsku. Nerozuměla jinotajným slovům rohatého hada, nevěděla, zda si jeho hlas, kterým k ní promlouvá, jen nepředstavuje.

Webster a Chadwick Bootovi

S lidmi jako ona se nakonec Isolt setkala za tragických okolností.

Jednoho dne, když s Williamem pátrali v lese po potravě, zaslechl William někde blízko děsivý jek. Zavolal na Isolt, aby zůstala tam, kde je, a vyrazil do lesa s připravenými jedovatými šípy. Isolt ho přirozeně neposlechla, a když krátce nato dorazila na malou mýtinu, naskytl se jí strašlivý pohled. Ten samý zaschoval, který se předtím pokoušel zabít Williama, měl více štěstí se dvěma naivními lidmi, kteří teď leželi mrtví na zemi. A co hůř, opodál leželi dva vážně zranění malí chlapci a čekali, až na ně přijde řada, zatímco zaschoval se chytal rozpárat jejich rodiče.

Isolt a paskřet s ním společně udělali krátký proces a tentokrát jej opravdu zlikvidovali. Spokojený s odpolední prací pak paskřet pokračoval v trhání borůvek a vůbec nebral na vědomí sténání dětí, ležících v trávě. Když mu Isolt vztekle nařizovala, aby jí pomohl odnést chlapce domů, William se rozzuřil. Řekl, že chlapci už jsou stejně napůl mrtví. Je proti zákonům jeho rodu pomáhat lidským bytostem a Isolt se stala nešťastnou výjimkou jen proto, že mu zachránila život.

Isolt byla jeho bezcitností pobouřena. Řekla mu, že přijme jako splátku jeho dluhu, když místo ní zachrání jednoho s chlapců. Chlapci byli tak zranění, že se bála s nimi přemístit,  trvala však na tom, že je oba dostane domů. Jen velmi neochotně souhlasil paskřet s tím, že odnese staršího z hochů, Chadwicka, zatímco Isolt nesla domů do přístřešku mladšího Webstera. Jakmile byli na místě, rozzuřená Isolt řekla Williamovi, že už ho nepotřebuje. Paskřet se na ni zlostně podíval, a pak zmizel.

Chlapci Bootovi  a James Steward

Isolt obětovala svého jediného přítele pro dva malé chlapce, o nichž ani nevěděla, jestli zůstanou naživu. Naštěstí však přežili, a k jejímu velkému překvapení a radosti Isolt zjistila, že jsou to čarodějové. Jejich čarodějní rodiče je vzali do Ameriky na výlet za fascinujícím dobrodružstvím, které však skončilo neštěstím, když při toulkách lesem narazili na zaschovala. Neznámého tvora považovali za nějaký druh bubáka a pan Boot se ho pokusil zneškodnit kouzlem Riddiculus, což však mělo tragické důsledky, kterých už Isolt a William byli svědky.

Chlapci byli tak vážně zranění, že prvních pár dní se od nich Isolt bála odejít. Trápilo ji, že v tom spěchu, kdy se snažila zachránit děti, nemohla řádně pohřbít těla jejich rodičů. A tak, když se zdálo, že Chadwick a Webster jsou na tom tak dobře, aby je mohla nechat na pár hodin samotné,vrátila se do lesa s cílem udělat takové hroby, aby je chlapci mohli jednoho dne navštívit. Když se však dostala na mýtinu, našla tam mladého  muže jménem James Steward. Pocházel také z plymouthské osady. Postrádal rodinu, s níž se cestou do Ameriky spřátelil, a tak se vydal do lesa je hledat.

Isolt se dívala, jak James dokončil označení hrobů, jež sám vykopal, a pak zdvihl ze země dvě zlomené hůlky, které ležely vedle rodičů Bootových. Zamračeně zkoumal jiskřící jádro z blány dračího srdce, která trčela z hůlky pana Boota, a pak s hůlkou zkusil mávnout. A jak se stává vždycky, když hůlkou mávne nečar, hůlka se vzbouřila. James pozpátku přeletěl mýtinu, uhodil se o strom a padl na zem bez ducha.

Probral se v malém přístřešku z větví a zvířecích kůží, v Isoltině péči. V tak malém prostoru před ním nemohla svoje kouzelné schopnosti utajit, zvlášť když vařila kouzelné lektvary, aby uzdravila chlapce, a když používala hůlku k lovu. Měla v úmyslu použít na Jamese paměťové kouzlo, jakmile se vyléčí z otřesu mozku a poslat ho zpátky do kolonie v Plymouthu. Zatím však bylo úžasné mít někoho dospělého, s kým si mohla povídat, zvlášť dospělého, který měl rád chlapce Bootovy, a který pro ně vymýšlel zábavu, zatímco se vykřesávali ze svých kouzelných zranění. James dokonce pomohl Isolt postavit kamenný dům na vrcholku Greylocku. Býval totiž v Anglii kameníkem, a tak dokázal navrhnout funkční stavební plán, který Isolt během jediného odpoledne převedla do reality. Svůj nový domov pak pokřtila jménem ‘Ilvermorny’, podle usedlosti, v níž se narodila, a kterou Gormlaith zničila.
Každý den si Isolt přísahala, že už nechá Jamese zapomenout, a každý den  jeho strach z kouzel o něco víc opadal, až bylo tím nejjednodušším řešením přiznat si, že se milují, vzít se a už dál nic neřešit.

Čtyři koleje

Isolt a James považovali Bootovy hochy za svoje adoptivní syny. Isolt jim vyprávěla neověřené historky o Bradavicích, které slýchala od Gormlaith. Oba chlapci toužili po tom, aby školu mohli navštěvovat a často se ptali, proč se nemohou vrátit do Irska, kde by mohli očekávat svůj dopis. Isolt je nechtěla děsit vyprávěním o Gormlaith. Namísto toho jim slíbila, že až jim bude jedenáct, opatří jim nějak hůlky (hůlky rodičů byly neopravitelné) a založí školu kouzel přímo u nich v domě. Ten nápad zaujal představivost obou chlapců.

Jejich názory na to, jaká by ta škola měla být, vycházely téměř výhradně z bradavického vzoru, a tak trvali na tom, že musí mít čtyři koleje. Rychle se však vzdali myšlenky, že by je jako zakladatelé měli pojmenovat po sobě, protože Webster měl pocit, že kolej s názvem Webster Boot (Websterova bota) by neměla šanci nikdy v ničem vyhrát, a tak si místo toho každý zvolil svého nejoblíbenějšího kouzelného tvora. Pro inteligentního, ale často výbušného Chadwicka to byl pták bouřňák, který za letu může přivolat bouři. Pro svárlivého, ale bezvýhradně věrného Webstera to byl vampus, kouzelné zvíře, podobné panterovi, které bylo rychlé, silné a téměř nezničitelné. Isolt samozřejmě zvolila rohatého hada, kterého stále navštěvovala a se kterým se cítila zvláštním způsobem spřízněná. Když se však zeptali Jamese, jaké je jeho nejoblíbenější stvoření, ocitl se James v nevýhodě. Jako jediný nečarující v rodině se nikdy nemohl setkat s tvory, jež ostatní tak dobře znali. Nakonec jmenoval paskřety, protože historky, které jeho žena vyprávěla o mrzoutském Williamovi, ho vždycky rozesmály.

Tak byly stvořeny čtyři ilvermornské koleje, a aniž by si toho byli jejich zakladatelé vědomi, mnoho z jejich vlastních charakterů proniklo do kolejí, jež tak lehkomyslně pojmenovali.

Sen

Chadwickovy jedenácté narozeniny se kvapem blížily a Isolt stále nevěděla, jak opatřit hůlku, kterou mu slíbila. Pokud jí bylo známo, hůlka, kterou ukradla Gormlaith, byla jediná v celé Americe. Neměla odvahu ji rozebrat, aby zjistila, jak je vyrobená, a zkoumání hůlek rodičů Bootových ukázalo jen to, že blána z dračího srdce i žíně jednorožce, jež měly hůlky uvnitř, po delší době seschly a odumřely.

V předvečer chlapcových narozenin měla Isolt sen. Zdálo se jí, že přišla k potoku navštívit rohatého hada. Had se vynořil z vody a sehnul svou hlavu, aby mohla z jeho rohu odříznout dlouhý úštěpek. Probudila se ještě za tmy a honem pospíchala k potoku. Had už na ni čekal. Vztyčil svou hlavu přesně tak, jako to udělal ve snu, a ona si vzala část z jeho rohu.  Poděkovala a pospíchala do domu, kde probudila Jamese. Jeho dovedná práce s kamenem i se dřevem už dávno krášlila jejich rodinnou usedlost. Když se Chadwick dalšího dne probudil, našel jemně vyřezávanou hůlku z pichlavého jasanu s jádrem z hadího rohu. Isolt a Jamesovi se podařilo vytvořit hůlku výjimečné síly.

Založení ilvermornské školy

V době, kdy oslavil jedenácté narozeniny i Webster, se už pověst malé domácí školy šířila. Dva další kouzelnické chlapce z kmene Wampanoag přivedla jejich matka, a také dvě dcery kmene Narragansett. Všichni se zajímali o techniku výroby hůlek a na oplátku nabízeli své vlastní magické učení. Všichni dostali hůlky Isoltiny a Jamesovy výroby. Nějaký varovný instinkt říkal Isolt, aby jádra z hadího rohu zachovala jen pro své dva adoptivní syny. S Jamesem se naučili používat různá jiná jádra, například srst vampusů, blánu ze srdce snallygastera a jackalopí paroží.

V roce 1634 už škola přerostla i ty nejdivočejší představy Isoltiny rodiny. S každým dalším rokem se koleje rozšiřovaly. Přijížděli další studenti, a i když byla škola stále malá, bylo tam už dostatek dětí, aby naplnily Websterův sen o mezikolejním soutěžení. Ale protože pověst školy se zatím nerozšířila za hranice místních indiánských kmenů a evropských osadníků, neměla žádné internátní žáky. Jediní lidé, kteří zůstávali v Ilvermorny přes noc, byli Isolt, James, Chadwick, Webster a holčičky – dvojčata, která se narodila Isolt: Marta, pojmenovaná po Jamesově zesnulé babičce a Riona, po Isoltině.

Gormlaithina pomsta

Šťastná a zaneprázdněná rodina netušila, že se k ní z dálky blíží smrtelné nebezpečí. Do jejich staré vlasti se donesly novinky o tom, že v Massachusetts byla založena nová škola čar a kouzel, a zvěsti říkaly, že její ředitelka má přezdívku Morgana po té slavné irské čarodějce. Ale teprve když se doslechla, že jméno školy je Ilvermorny, uvěřila Gormlaith tomu, že se Isolt skutečně podařilo nepozorovaně dostat až do Ameriky, vdát se, a to ne za čaroděje s mudlovskými rodiči, ale za opravdového mudlu, a že otevřela školu, která vzdělává každého, kdo má byť jen kousíček kouzelnického nadání.

Gormlaith si musela koupit hůlku u opovrhovaného Ollivandera jako náhradu za vzácnou  hůlku, která se předávala v její rodině po celé generace, než ji Isolt ukradla.

Aby se neteř až do poslední chvíle nedozvěděla o tom, že se Gormlaith blíží, napodobila ji a v přestrojení za muže přeplula do Ameriky na lodi jménem Bonaventura. Zlomyslně cestovala jako William Sayre, což bylo jméno Isoltina zavražděného otce. Přistála ve Virginii a v utajení se vydala směrem na Massachusetts a Mount Greylock, kam dorazila jedné zimní noci.

Měla v úmyslu přinést zkázu i do druhého Ilvermorny, zavraždit rodiče, kteří zmařili její snahy o založení velké čistokrevné rodiny, unést své praneteře, které jako poslední v sobě nesly posvátnou pokrevní linii, a vrátit se s nimi do Ježibabí soutěsky.

Při prvním pohlédnutí na rozsáhlou žulovou budovu, která se tyčila ve tmě na vrcholku Mount Greylock, poslala Gormlaith na Jamese a Isolt mocnou kletbu, která je uvrhla do hlubokého spánku. Pak pronesla jediné sykavé slovo v hadím jazyce. Hůlka, která Isolt po mnoho let tak věrně sloužila, se na nočním stolku zachvěla a pak znehybněla. Přestala fungovat.

Po celou tu dobu, co ji Isolt měla, se nikdy nedozvěděla, že má v ruce hůlku Salazara Zmijozela, jednoho ze zakladatelů Bradavic, a že tato hůlka obsahuje fragment kouzelného hadího rohu, v tomto případě baziliščího. Její tvůrce ji naučil, aby na příkaz ‘usnula’, a toto tajemství se po celá staletí předávalo mezi členy Zmijozelovy rodiny, kteří hůlku vlastnili.

Gormlaith však nevěděla, že v domě jsou další dva obyvatelé, které neuspala, protože o šestnáctiletém Chadwickovi a čtrnáctiletém Websterovi se k ní nic nedoneslo. Další věc, kterou nevěděla, bylo tajemství jádra jejich hůlek – roh říčního hada. Tyto hůlky nepřestaly fungovat, když Gormlaith promluvila hadím jazykem. Naopak, jejich kouzelná jádra vibrovala zvukem prastarého jazyka, a když zjistila, že jejich majitelé jsou v nebezpečí, začala vydávat hluboký tón, stejně jako když říční had cítí nebezpečí.

Oba chlapci se probudili a vyskočili z postele. Chadwick se instinktivně podíval z okna. Mezi stromy se k domu přikrádala silueta Gormlaith Gauntové. Stejně jako všechny děti, i Chadwick slyšel a chápal víc, než si jeho adoptivní rodiče mysleli. Snad se domnívali, že jej ochránili před jakoukoli povědomostí o vražedkyni Gormlaith, ale mýlili se. Jako malý, Chadwick zaslechl, jak Isolt mluví o svých důvodech pro útěk z Irska a od té chvíle jej ve snech začala pronásledovat postava staré čarodějnice, plížící se mezi stromy k jejich domu. Teď viděl, že se jeho noční můra stala skutečností.

Poslal Webstera, aby varoval rodiče, sám bleskurychle seběhl po schodech a udělal jedinou věc, která mu připadala logická: vyběhl z domu, aby Gormlaith zabránil vstoupit, dokud bude jeho rodina spát.

Gormlaith nečekala, že se setká s mladým čarodějem a zpočátku jej podcenila. Chedwick dovedně odrazil její kletbu a začal souboj. Během několika minut musela Gormlaith, sama mnohem mocnější než Chadwick, uznat, že talentovaný chlapec byl dobře vycvičený. Zatímco posílala kletby na jeho hlavu ve snaze jej ovládnout a tlačila ho zpátky k domu, vyptávala se ho na jeho rodiče, protože prý by jen strašně nerada zabila někoho s čistou krví a takovým talentem.

Mezitím Webster třásl s oběma rodiči a snažil se je probudit, ale byli tak hluboce očarovaní, že ani Gormlaithin křik a zvuk kleteb, dorážejících na dům, je neprobral. Proto se vyřítil ven a zapojil se do souboje, který už probíhal přímo před domem. Teď byli dva na jednu, což jí ztížilo práci. Navíc jádra hůlek, které chlapci měli, fungovala jako dvojčata. Když byly použity proti společnému nepříteli, jejich síla se zdesateronásobila. Přesto však byla Gormlaithina moc dost velká a dost temná na to, aby se jim mohla postavit. Souboj nabyl mimořádných rozměrů. Gormlaith se smála a slibovala jim milost, když prokážou, že mají čistokrevné předky, Webster a Chedwick byli rozhodnuti nepustit ji za žádnou cenu ke své rodině. Čarodějnice už je zatlačila až dovnitř Ilvermorny: zdi praskaly a okna se sypala, ale James a Isolt stále spali –  dokud se nahoře v domě neprobudily holčičky a nezačaly křičet strachem. Ten zvuk konečně prolomil zakletí a James s Isolt se probudili. Vztek a kouzla je probudit nemohla, ale vyděšený křik jejich dětí prolomil Gormalithinu kletbu, která stejně jako sama Gormlaith nebrala v úvahu sílu lásky.

Isolt poslala Jamese k dětem a sama běžela pomoci svým adoptivním synům, Zmijozelovu hůlku v ruce.

Teprve když ji zvedla, aby zaútočila na svou nenáviděnou tetu,  uvědomila si, že ačkoli pro ni udělala mnoho dobrého, teď byla spící hůlka stejně k ničemu jako jakýkoli klacík, nalezený na podlaze.

Se škodolibou radostí vedla Gormlaith Isolt, Chadwicka a Webstera nahoru po schodech, odkud slyšela pláč svých praneteří. Nakonec se jí podařilo vyhodit do vzduchu dveře do jejich ložnice, kde stál James a chránil kolébky svých dcer vlastním tělem. Isolt si byla jistá, že je vše ztraceno. Vykřikla, aniž věděla proč, jméno svého zavražděného otce.

Ozval se řachavý zvuk a měsíční světlo, které dovnitř dopadalo, náhle někdo zaclonil. Na okenním parapetu stál paskřet William. Dřív, než si Gormlaith uvědomila, co se stalo, špička otráveného šípu jí projela srdcem. Vydala ze sebe nelidský skřek, který byl slyšet na míle daleko. Aby se učinila neporazitelnou, oddávala se čarodějnice všem možným druhům černé magie, a všechny ty kletby nyní reagovaly s paskřetím jedem. Nakonec způsobily, že ztuhla a zkřehla jako kus uhlí, a pak se rozsypala na tisíc kousků. Olivanderova hůlka upadla na podlahu a praskla. Všechno, co zbylo z Gormlaith Gauntové, byla hromádka doutnajícího popela, zlomený klacík a zuhelnatělá blána z dračího srdce.

William zachránil život celé rodině. Na oplátku za jejich vděčnost jenom štěknul, že si všiml, že se Isolt neobtěžovala vyslovit jeho jméno skoro deset let, a že se cítí uražen tím, když tak učinila  teprve ze strachu, v bezprostředním nebezpečí smrti. Isolt byla natolik taktní, že ho neupozornila na fakt, že volala jiného Williama. James měl nesmírnou radost, že se setkává s paskřetem, o kterém toho tolik slyšel, a protože zapomněl, že paskřeti většinu lidí nesnášejí, stiskl překvapenému Williamovi ruku a řekl, jak je šťasten, že pojmenoval jednu z ilvermornských kolejí právě po něm.

Podle všeho právě tato malá lichotka obměkčila Williamovo srdce, protože dalšího dne přestěhoval svoji paskřetí rodinu do domu a za obvyklého ustavičného brblání jim pomohl dát do pořádku zkázu, kterou po sobě zanechala Gormlaith. Pak prohlásil, že čarodějové jsou příliš hloupí na to, aby se sami chránili, a vyjednal si slušný honorář ve zlatě za to, že bude škole poskytovat soukromou bezpečnostní službu.

Zmijozelův odkaz

Poté, co Gormlaith použila příkaz v hadím jazyce, zůstala Zmijozelova hůlka nefunkční. Isolt tím jazykem mluvit neuměla, a stejně – už se nechtěla nikdy dotknout hůlky, která byla poslední připomínkou jejího nešťastného dětství. S Jamesem hůlku pohřbili mimo školní pozemky. V následujícím roce začal v místě, kde ji zahrabali, vyrůstat neznámý druh hadího stromu (Colubrina, řešetlákovité). Odolával všem pokusům o podřezání nebo zničení, ale po několika letech se přišlo na to, že jeho listy mají silné léčebné účinky. Tento strom jak se zdá dokládal fakt, že Zmijozelova hůlka, stejně jako jeho roztroušení potomci, obsahovala jak ušlechtilost, tak nízkost. To nejlepší z něho se podle všeho přestěhovalo do Ameriky.

Rozkvět školy

V následujících letech pověst ilvermornské školy neustále rostla. Žulový dům přerostl v hrad, s rostoucí poptávkou bylo najímáno více učitelů. Nyní byly do školy posílány děti čarodějů a čarodějek z celé Severní Ameriky a z Ilvermorny se stala škola internátní. V devatenáctém století si škola získala mezinárodní reputaci, které se těší dodnes.

Po mnoho let vedli James a Isolt školu společně a četné generace studentů je milovali jako členy vlastní rodiny. Chadwick se stal skvělým a zcestovalým čarodějem a také autorem Chadwickových kouzel I – VII, která se v Ilvermorny stala standardním studijním textem. Oženil se s mexickou léčitelkou Josefinou Calderon a rodina Calderon-Bootova je v současné době stále jednou z nejprominentnějších kouzelnických rodin v Americe. Před založením MACUSA (the Magical Congress of the United States of America – Kouzelný kongres Spojených států amerických) neměl Nový svět dostatek nástrojů k prosazování kouzelnického práva. Webster Boot se stal tím, co bychom dnes označili jako „nájemného bystrozora“. Při repatriaci jednoho obzvláště odporného černokněžníka zpátky do Londýna se Webster zamiloval do mladé skotské čarodějky, která pracovala pro Ministerstvo kouzel. A tak se Bootova rodina vrátila zpět do své domoviny. Websterovi potomci už se vzdělávali v Bradavicích.

Marta, starší z dvojčat Isolt a Jamese, byla moták. Přestože ji rodiče i sourozenci velice milovali, bylo pro ni bolestné vyrůstat v Ilvermorny, když nedokázala čarovat. Nakonec se provdala za nekouzlícího bratra svého přítele z kmene Pocomtuc a dál žila jako nečar.

Mladší Riona vyučovala po mnoho let v Ilvermorny obranu proti černé magii. Nikdy se nevdala. Říkalo se, aniž by to rodina někdy potvrdila, že na rozdíl od své sestry se Riona narodila se schopností hovořit hadím jazykem, a že se rozhodla nepředat už Zmijozelův původ další generaci (americká větev rodiny nevěděla o tom, že Gormlaith nebyla poslední z Gauntů, a že rodinná linie v Anglii pokračuje).

Isolt i James se oba dožili více než sta let. Byli u toho, když se z domku Ilvermorny postupně stával žulový hrad, a zemřeli s vědomím, že jejich škola je nyní tak slavná, že se kouzelnické rodiny z celé Severní Ameriky domáhají toho, aby tam jejich děti mohly studovat. Najímali pedagogický sbor, stavěli ložnice, důmyslnými kouzly chránili svoji školu před zraky nečarů. Stručně řečeno: ta dívka, která snila o tom, že bude navštěvovat Bradavice, pomohla vybudovat jejich severoamerický protějšek.

Ilvermorny dnes

Jak se dá předpokládat u školy, jejímž spouzakladatelem byl nečar, má Ilvermorny pověst jedné z nejdemokratičtějších a nejméně elitářských ze všech velkých čarodějnických škol.

Mramorové sochy Isolt a Jamese stojí po stranách vstupních dveří ilvermornského hradu. Dveře se otevírají do kruhové místnosti, zastřešené skleněnou kupolí. O patro výš lemuje místnost dřevěný balkon. Jinak je prostor prázdný, až na čtyři ohromné dřevořezby, reprezentující koleje: Rohatý had, panter vampus, pták bouřňák a paskřet.

Zatímco se zbytek školy dívá z okrouhlého balkonu nad jejich hlavami, noví studenti se seřazují v kulaté vstupní hale. Stojí kolem zdí a jeden po druhém jsou voláni, aby se postavili na symbol gordického uzlu, vsazený doprostřed kamenné podlahy. V tichosti pak škola čeká, jak dřevěné plastiky zareagují. Chce-li toho studenta Rohatý had, křišťál na jeho čele se rozzáří. Chce-li jej Vampus, zařve. Bouřňák dá svou volbu najevo tím, že zatluče křídly a Paskřet vystřelí do vzduchu šíp.

Pokud se o studenta uchází více než jedna dřevořezba, je volba na studentovi. Velmi zřídka, asi tak jednou za deset let, je studentovi nabízeno místo ve všech čtyřech kolejích. Serafina Picqueryová, prezidentka MACUSA v letech 1920 – 1928, byla jedinou čarodějkou své generace, která byla takto poctěna, a vybrala si Rohatého hada.

O ilvermornských kolejích se občas říká, že reprezentují celého čaroděje nebo čarodějku: mysl je zastoupena Rohatým hadem, tělo zastupuje Vampus, srdce Paskřet a duši Bouřňák. Jiní říkají, že Rohatý had má nejvíce v oblibě učence, Vampus bojovníky, Paskřet léčitele a Bouřňák dobrodruhy.

Rozřazovací ceremoniál není jediným velkým rozdílem mezi Bradavicemi a Ilvermorny (i když se školy v mnoha ohledech navzájem podobají). Jakmile jsou studenti umístěni do koleje, odvedou je do velkého sálu, kde si zvolí hůlku (nebo si hůlka zvolí je). Až do zrušení zákonu Rapportové v roce 1965, který nařizoval velmi přísné dodržování zákona o utajení, nebylo žádnému dítěti dovoleno vlastnit hůlku, dokud nedorazilo do Ilvermorny. Navíc museli studenti hůlky nechávat ve škole i přes prázdniny a teprve po dosažení sedmnácti let  ji směli legálně nosit i mimo školu.

Ilvermornské hábity jsou modré a brusinkové barvy k poctě Isolt a Jamese: modrá, protože to byla Isoltina oblíbená barva a protože si jako dítě přála být v havraspárské koleji; brusinková na počest Jamesovy lásky k brusinkovým koláčům. Hábity všech ilvermornských studentů jsou sepnuty zlatým gordickým uzlem, který připomíná brož, jež Isolt nalezla v ruinách původní Ilvermorny.

Několik paskřetů pracuje ve škole i v současné době. Všichni brblají, všichni trvají na tom, že nemají nejmenší touhu tam zůstávat, a přesto jsou tam rok za rokem stále záhadně přítomni. Je mezi nimi jeden obzvlášť starý tvor, který slyší na jméno William. Směje se představě, že by mohl být tím původním Williamem, jenž zachránil Isolt a Jamesovi život, a správně poukazuje na to, že tomu původnímu Williamovi by dnes muselo být už přes tři sta let, kdyby by naživu. Nikdo ovšem ještě nezjistil, jak přesně dlouho paskřetové žijí. William nikomu jinému nedovolí, aby leštil Isoltinu mramorovou sochu u vstupu do školy, a ve výroční den její smrti pokládá na její hrob květy pozemníku (anglicky mayflower) – věc, která jej vždycky dostane do obzvlášť špatné nálady je-li někdo natolik netaktní, že mu to připomene.

Překlady jmen:

Hag’s Glen – Ježibabí soutěska (Hesiona)
Morrigan – Morgana (Hesiona)
Hidebehind – zaschoval (Hesiona)
Pukwudgie – paskřet (Hesiona)
Thunderbird – pták bouřňák (Pottermore.com)
Wampus – Vampus (Teki zaprudila)

Originální text od J.K. Rowlingové. Zdroj textu v původním jazyce:
https://www.pottermore.com/writing-by-jk-rowling/ilvermorny
Duševní vlastnictví překladů vlastních jmen, názvů a pojmů patří pánům Pavlu a Vladimíru Medkovým.

Betace: Teki

Podobné články

39 komentářů k Ilvermorny

  • Elisa Boot

    Moc děkuji za tento překlad! Na Pottermore jsem se ho snažila vyluštit, ale spoustu nových slov jsem v souvislosti s textem nechápala. Je to vážně skvělý článek. Na Pottermore jsem byla zařazena do Rohatého hada, co vy?😃

  • Hesiona

    Já patřím Bouřňákovi, stejně jako v Bradavicích Havraspáru 🙂

    Jen podotknu, že Hag’s Glen se mi náhodou podařilo přeložit stejně jako pottermorským překladatelům 🙂 Kdo by odolal “Ježibabí soutěsce”, že? 😀

  • Ambo

    No téda, super mega dlouhej článek! Moc hezké! Nojono, Hesioňák je prostě nej 🙂
    Já jsem také z Bouřňáka, ale Hes, to je spíš Nebelvír, no ne? Bouřňák zvýhodňuje dobrodruhy (Nebelvír), Rohatý had učence (Havraspár), Paskřet léčitele (Mrzimor), Vampus bojovníky (Zmijozel)…

  • Lizzie

    Tento překlad mi tak hezky po ránu rozradostnil den 😀 Dost jsem si přála si přečíst ten skvostný příběh o Ilvermorny. Já osobně jsem byla zařazena do koleje Vampuse i přesto, že jsem Havrásparkyně (i když si dost často myslím, že jsem prostě jasný Nebelvír).
    Každopádně, moc děkuji – jeden z nejkrásnějších překladů 🙂

  • Ridia

    Zbožňuju, zbožňuju, zbožňuju ‘zaschoval’!!!! Naprosto geniální, jednoduché a elegantní!!!! <3

  • Piskor

    Mockrát děkuji za tenhle překlad, je super, že jste ho zvládly přeložit (Hes) a publikovat tak rychle. Moc pěkné počtení a ry vaše překlady nových slov jsou super! Dík 🙂

  • Úžasný překlad! Moc díky! 🙂
    Já jsem byla zařazena do koleje Paskřeta, tak nějak jsem to tipovala, takže jsem spokojená. 🙂 Jinak v Bradavicích jsem Nebelvír.

  • Katinka

    Super článek 😀 Já jsem Bouřňák a v Bradavicích Havraspár

  • Martin

    Jé, už je tu Ilvermorny, jdu to číst, tohle mi udělalo hroznou radost !!!

  • Llyan

    Souhlasím se všemi pozitivními ohlasy a používám na ně zvětšovací kouzlo… Fakt bomba! 😀 Já jsem Paskřetice, v Bradavicích Havraspárka 😉 Ale docela to souhlasí, i v Bradavicích Moudrý klóbrc dlouho přemýšlel o tom, že mě pošle do Mrzimoru, a Paskřet, to je vlastně takový americký Mrzimor.

  • Martin

    NÁDHERNÝ překlad, skvělé čtení, díky moc!
    A v Ilvermorny jsem pták bouřňák 😉

  • V Bradavicích jsem Havraspár a v Ilvermorny Vampus… Něco mi tu nesedí 😀

  • Piskor

    Já jsem zapomněla napsat co jsem. Tak tedy hrdý Nebelvír a Bouřňák v jedné osobě 🙂

  • v bradavicích mrzimor a v ilvermorny bouřňák:)

  • Jeden z nejlepších článků vůbec! Děkuji za skvělý překlad 🙂

  • Nevíte co znamená ,,Pukwudqie” jestli to víte tak mi napište (to mi vyšlo v kvízu na Ilvermorny).
    Předem moc díky.

    • Ambo

      Koukni se na zbrusu nový přeložený článek “Ilvermorny”. Pukwudgie je podle našich bohů překladátorů paskřet 🙂

  • Super. Já jsem Havraspár a tady Rohatý had 🙂

  • James

    Bradavice: Havraspár
    Koločary: Paskřet

  • Františka

    Já patřím do Zmijozelu a do Rohatého hada :). Ti hadi jsou mi asi souzeni.:D

  • Stříbranov 😀 😀 😀 😀

  • Tektzby

    Havraspárský Vampus.
    Interesantní kombinace

  • Zmijozel a Rohaty had :3

  • Ja som v Rokforte v Bystrohlave a ru som v fakulte vtáka bouřňáka (tak sa to píše, že?) 😀

  • Nebelvír a Wampus :)))

  • Nebelvír v Bradavicích a v Ilvermorny Vampus, jsem spokojená, děkujeme za článek, úžasný překlad! 🙂

  • u Bradavického rozřazovací ho testu je hodně lidí sklamáno protože se dostanou např. do Mrzimoru zatímco s tady tím je spokojen skoro každý protože ty koleje neznáme

  • Já sem u Ptáka Bouřnáka😀

  • jo a v Bradavicích u Mrzimora😀

  • Ja jsem Bournak a Mrzimor 🙂

  • Thundebird & Chrabromil sa hlási!

  • Ambo

    V knihkupectví jsem listoval novým vydáním Fantastických zvířat a dočetl jsem se, že oficiálním překladem Wampuse je Wampuma 😀 Jinak Rohatý had i Bouřňák zůstávají, ale Pukwudgie jsem se jaksi nedohledal 😀

  • V Bradavicích jsem v mém milovaném Havraspáru a v Ilveremorny jsem Wampus.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *